czech republic vs halloween

30. října 2015 v 16:59 | eai |  thoughts and opinions
Všichni víme, že Halloween je záležitostí Anglie, Ameriky.., ale proč ne i Česka? Ach ano, máme tu dušičky, kdy za své milované, kteří jsou už dávno v nebi, zapálíme svíčku na jejich hrobě, očistíme ho, koupíme nové květiny. A starší generace nadávají, že v Česku se začíná Halloween pomalu a jistě rozšiřovat, že si lidé domů kupují dýně, které následně vydlabávají a vadí jim, že původní smysl českých dušiček začíná pomalu a jistě mizet.
Kolik z vás přišlo/má v plánu přijít k hrobu svého příbuzného, ať už je to babička, dědeček nebo kdokoli jiný, na kom vám záleželo? Spousta lidí si dnes řekne, že to za nás udělá máma/táta/babička, že my nemáme vlastně žádnou povinnost a přitom si doma dlabeme dýni, abychom se co nejvíc "poameričtili". Podle mě je docela škoda se vzdát krásného svátku, kdy by si lidé měli vzpomenout na ty, kteří už mezi námi nejsou, zvednout zadek, dojít do obchodu pro svíčku za "bůra", koupit pár hřibotvních květin za pakatel a udělat pár kroků/dojet několik stanic na hřbitov a tu svíčku tam zapálit, položit květiny na hrob a zavzpomínat na to, jaký ten člověk pro vás znamenal, co pro vás, či pro rodinu, udělal, a pokud je to třeba prababička, která zemřela když jste ještě byli malí, nebo kdokoliv, koho si nepamatujete, vzpomeňte si, jak vám o nich babička vyprávěla, jací to byli skvělí lidé. Zabere vám to trochu času, bude vás to stát cca 100 korun, ale to hlavní je, že ze sebe budete mít dobrý pocit a dodržíte dlouholetou českou tradici, kterou spousta lidí radši vyměňuje za americký Halloween, kdy si vydlabou dýni, nakoupí cukrátka, svým dětem koupí oblečky a chodí od domu k domu s košíčkem a se slovy "Trick or treat", které jsou v češtině naprosto odpudivé.
Zamyslete se, který svátek má hlubší význam? Ten náš nebo ten, který by spousta lidí radši převzalo?
 

sleep is for weak

29. října 2015 v 3:26 | eai |  thoughts and opinions

Jsou 3 hodiny ráno a já nemůžu spát. To už se mi dlouho nestalo. Tak nějak jsem si řekla, že sem napisu. Píšu z mobilu, protože se mi už nechce z nějakého důvodu otevírat notebook.
Před pár chvilkama jsem docela knihu, kterou mi dnes (och, vlastně včera, ale já nemám nový den do té doby, dokud nejdu spát a ráno se opět neprobudim, nerikejte mi, že to nemáte taky tak) darovala babička, Girl online od Zoe Sugg, kterou můžete znát též jako Zoellu. Ještě před pár dny jsem psala na svůj facebook, že nechapu, co je to za boom, že najednou všichni youtuberi zaclo psát knihy, ale u Zoe mám pocit, jako by byla první, kdo to zrealizoval, kniha byla vydána (teď nevím, jestli v Americe nebo v Anglii) už v roce 2014. Spis jsem se nad tím začala rozcilovat, až když jsem zjistila, že se do toho začínají pouštět i českoslovenští youtuberi. No a ejhle, jedna taková kniha mi shodou náhod spadla přímo do klína. Řekla jsem si, že to teda zkusim, nebudu soudit, když nic nevím. Můj názor? Kniha mi přijde poloamaterska (tak samozřejmě, co jsi jako čekala Eai) a hlavně příběh byl neskutečně kycovity. Ano, ráda ctu romány dnešních spisovatelů, jako třeba knižní série Selekce a jiné, ale tohle bylo moc americké, opravdu až moc. Ale příběh jako takový mě neskutečně vtáhl do sebe, ani jsem nestihla mrknout. Zároveň kniha upozorňuje (dle mého názoru) na jistá nebezpečí internetu. Nebudu vám zde spoilovat příběh, prectete si sami :P Kdybych měla vyjádřit své celkové hodnocení? Tak 6,5/10.
No ale co mě vyděsilo po přečtení trochu víc, bylo to, že známý pocit únavy po čtení nějak nepřišel. Řekla jsem si, že si dam cigo z okna, nechtělo se mi chodit nějak na vejminek, musela bych skrz celý barák a to je prostě moc práce a hluku. Tak jsem si vzala kabát, aby mi nebyla moc zima, otevřela okno a zapálila si.
Bydlim v takové zapadlé vesničce, kde se cca po půlnoci zhasina těch pár pouličních lamp, co tu máme a obvykle je tu tma, jak v pytli. Ale dnes bylo takové zvláštní pochmurno, ale svým způsobem magické. Venku mrholi a jak je už velký měsíc (uh, možná dokonce uplnek? nejsem si těmito věcmi úplně jistá :D) schovaný za hustými mraky, i přesto si jeho svit nachází cestu ven. Celé nebe vypadá, jako by se chtělo rozednit a začít novy den, ale zastavil se v tomto úseku čas. Koukat z prvniha patra na siluety stromů lesů v dálce, na střechy baráků, věci u nás na zahradě, všechno je to schované pod rouškou černého stínu, jako by se to všechno chtělo schovat, než přijde ráno. Úchvatný vyhled, ano, občas to tu za to i stojí.
God, takový moje noční pocity, ráno si možná řeknu, že jsem musela být sjeta, nebo co. Anebo taky ne, kdo ví.
Začínají se mi klizit víčka a tukam posledních pár pismenek, než upadnu do sladkého snoveho limba..

Děčín trip

28. října 2015 v 11:20 | eai |  stories
Jelikož se nám v létě jedna babička z nevysvětlitelných (uhh, třikrát jsem to přepisovala, než jsem to napsala správně) důvodů odstěhovala až do Děčína, který je od jejího původního bydliště, kde jsme to k ní měli pouhých 10 kilometrů, celých 186 kilometrů. Na jednu stranu jsme z určitých důvodů, které vám tu teď nebudu vysvětlovat, rádi. Na tu druhou, moje devítiletá sestra jí má ráda a my jí nechceme babičku odepírat, takže jsme si řekli, že ji tam párkrát do roka teda vezmem. No a podzimní prázdniny se naskytly jako skvwlou příležitostí, jak si do Vánoc odbýt tuto povinnost.
Řeknu vám, vydržet cca přes 3 hodiny v autě s nejukecanjším dítětem, který kdy poznáte, to je totální horor. Plus jsme se ještě cestou tam stavovali v Praze, aby si mamka došla k doktorce, což zabralo celou další hodinu. Na to konto jsem se zvedla a šla jí koupit "ábíčko", který se pak stejně ukázalo, jako k ničemu. Cestou tam, možná tak 10 minut na to, co jsme sjeli z dálnice směr na Ústí nad Labem, který stejně ještě z toho sjezdu bylo moooc daleko (protože dálnice až tam for some reason nevede), tak sestra se začala ptát, přesně, jak oslík ze Shreka: "Už jsme v Děčíně?" "A teď?" a táákhle asi opravdu několikrát, kdy jsme si s oddechem ulevili při říkání: "Už jsme v Děčíněě"
Byla jsem tam u ní poprvé a proto jsem nevěděla, jak to tam vůbec vypadá a byla jsem docela i mile překvapena. Maličká novostavbička, krásná zahrádka i s prostorem na bazén, který na konci léta babička sklidila. Mínusy? Hluk z okolních často projíždějících kamionů, ještě tam nemá sprchu (abyste neřekli, že je špindíra, tak se jezdí koupat k tetě, která taky bydlí v Děčíně), ani záchod (samozřejmě, že má suchej, kdo by někam šel bydlet uplně nez záchoda.. :D ) a největší mínus pro mě je asi to, že tam není internet. Hmm, možná si říkate, jak moc velké mínus to pro mě jako může bejt, jenomže když tam nikoho neznáte a je to totálně odlehlý od hlavního města, takže i možnost někoho poznat se ztrácí v nedohlednu.. Navíc jsem prostě internet child, už odmala. Ale i tak jsem si řekla, že bych se v létě mohla na pár dní zastavit, že by mi to asi neuškodilo.
Cesta zpátky byla stráášně zdlouhavá a potkávali jsme samý střelce na silnici. No, radši o tom ani mluvit nebudu, sice jsem neřídila, ale i přesto mi ještě teď tuhne krev v žilách, jak jsou ti lidé na silnicích tak bezohlední, vždyť nás mohli i zabít, nebýt máminých super řidičských schopností. Ach ano, moje máma umí skvěle řídit, už jen proto, že to měla několik let z povolání, takže v autě s ní se rozhodně nebojím, jak možná spoustu z vás, co slýchám mezi kamarády :D. Hlavně už na pár kilometrů, při cestě domů a urgentní potřebě se dojít vyčurat, nám zavřeli hlavní tah. No vážně! Takže místo klasických 10ti minut jsme to domu jeli takových 30. Díky bohu jsem to já i můj močový měchýř přežili bez újmy.

hodinové čekání v nemocnici na mamku a výhled z terasy baráčku na podzimem zbarvené lesy a zahrádku, není bohužel vidět celá

Kam dál

Reklama